Kdy bylo postaveno Národní divadlo? Historie stavby od roku 1868

Položení základního kamene v roce 1868

Položení základního kamene Národního divadla představovalo klíčový okamžik v dějinách české kultury a symbolizovalo odhodlání národa vybudovat vlastní reprezentativní scénu. Tento slavnostní akt se uskutečnil 16. května 1868 za účasti tisíců lidí, kteří se sešli na břehu Vltavy, aby byli svědky historické chvíle. Datum bylo pečlivě vybráno a mělo hluboký symbolický význaj pro český národ, jenž v té době procházel obdobím národního obrození a hledal způsoby, jak vyjádřit svou kulturní identitu.

Přípravy na položení základního kamene probíhaly již několik let předtím. Myšlenka vybudovat reprezentativní české divadlo se zrodila již v padesátých letech devatenáctého století, kdy se stávalo stále jasnějším, že dosavadní Stavovské divadlo již nedostačuje potřebám rostoucího českého kulturního života. Sbírka na stavbu divadla byla zahájena v roce 1850 a setkala se s nebývalým ohlasem napříč všemi vrstvami české společnosti. Lidé přispívali podle svých možností, od chudých řemeslníků až po bohaté mecenáše, což dokládalo, že stavba divadla byla vnímána jako záležitost celého národa.

Samotná slavnost položení základního kamene byla nádherně zorganizovaná a měla velkolepý průběh. Základní kámen byl uložen do země za přítomnosti předních představitelů českého veřejného života, umělců, politiků a tisíců prostých občanů. V kameni byla umístěna měděná schránka obsahující dobové dokumenty, mince a listiny, které měly budoucím generacím připomínat význam této chvíle. Slavnostní projev pronesl František Palacký, historik a vůdčí osobnost českého národního hnutí, jehož slova zdůrazňovala kulturní a politický význam budoucího divadla.

Architektonický návrh budovy vypracoval Josef Zítek, mladý a talentovaný architekt, který zvítězil v konkurzu vyhlášeném již v roce 1865. Jeho projekt v duchu novorenesance zaujal porotu svou monumentalitou a zároveň elegancí. Zítek navrhoval budovu, která by nejen sloužila svému praktickému účelu jako divadelní scéna, ale měla být také architektonickým symbolem českého národa a jeho kulturních aspirací.

Po položení základního kamene v roce 1868 následovalo dlouhé období stavebních prací, které trvalo více než deset let. Stavba postupovala pomalu, často narážela na finanční obtíže a technické komplikace. Přesto však nadšení a odhodlání dokončit projekt nikdy neochabovalo. Sbírky na stavbu pokračovaly a staly se trvalou součástí českého veřejného života. Heslo Národ sobě se stalo symbolem kolektivního úsilí a národní hrdosti.

Význam položení základního kamene v roce 1868 přesahoval pouhou stavební činnost. Byl to politický a kulturní manifest, vyjádření touhy po vlastní národní identitě v době, kdy byly české země součástí habsburské monarchie. Divadlo mělo být místem, kde se bude hrát v českém jazyce, kde se budou prezentovat díla českých autorů a kde se bude formovat moderní česká kultura.

Přerušení stavby kvůli nedostatku financí

Stavba Národního divadla, která byla zahájena v roce 1868, představovala mimořádně náročný architektonický i finanční projekt pro tehdejší českou společnost. Realizace tohoto monumentálního díla, které mělo symbolizovat národní probuzení a kulturní vyspělost českého národa, se potýkala s četnými komplikacemi, přičemž nedostatek finančních prostředků představoval jednu z nejzávažnějších překážek během celého procesu výstavby.

Již od samého počátku bylo jasné, že výstavba divadla bude vyžadovat enormní finanční zdroje. Projekt architekta Josefa Zítka byl ambiciózní a technicky náročný, což se samozřejmě odrazilo i v kalkulaci nákladů. Sbírka na stavbu Národního divadla sice přinesla značné prostředky z celého českého národa, avšak tyto finanční zdroje se postupem času ukazovaly jako nedostatečné pro dokončení tak rozsáhlého projektu.

V průběhu sedmdesátých let devatenáctého století se finanční situace stavby stávala stále kritičtější. Původní odhady nákladů byly výrazně překročeny, což bylo způsobeno jak rostoucími cenami materiálů, tak i technickými komplikacemi při realizaci. Stavební práce musely být opakovaně zpomalovány nebo dokonce dočasně zastavovány, protože nebyly k dispozici potřebné finanční prostředky na pokračování prací. Tato situace způsobovala nejen prodloužení doby výstavby, ale také zvyšovala celkové náklady projektu.

Stavební výbor Národního divadla se ocital v nelehké pozici, kdy musel neustále vyvažovat mezi pokračováním prací a dostupnými finančními zdroji. Organizovaly se další sbírky, pořádaly se benefiční akce a hledaly se nové způsoby financování. Přerušení stavby nebylo nikdy úplné, ale tempo prací se výrazně lišilo v závislosti na aktuální finanční situaci. V některých obdobích pracovalo na stavbě pouze minimum dělníků, kteří zajišťovali především údržbu již dokončených částí a realizovali pouze ty nejnutnější práce.

Nedostatek financí ovlivnil i samotný architektonický návrh. Josef Zítek musel v některých případech hledat úsporná řešení, která by neohrozila celkovou koncepci díla, ale zároveň by umožnila pokračování stavby. Tato kompromisní řešení však nikdy nezasáhla do základní architektonické vize a Národní divadlo si zachovalo svůj monumentální charakter.

Kritická finanční situace vyvrcholila na konci sedmdesátých let, kdy bylo zřejmé, že bez masivní podpory nebude možné stavbu dokončit. Teprve další vlna národního nadšení a organizované sbírky umožnily pokračování prací směrem k dokončení. Stavba byla nakonec dokončena v roce 1881, kdy došlo k slavnostnímu otevření divadla, byť finanční problémy provázely projekt až do samého konce. Tragický požár, který divadlo postihl krátce po otevření, pak vyvolal další vlnu solidarity a finanční podpory, která umožnila rychlou obnovu budovy.

Sbírka národa na dokončení divadla

Národní divadlo v Praze představuje jeden z nejvýznamnějších symbolů českého národního obrození a jeho výstavba byla spojena s mimořádným úsilím celého národa. Stavba tohoto monumentálního objektu byla zahájena v roce 1868, kdy byl položen základní kámen, a dokončena byla v roce 1881. Tento projekt však nebyl jen pouhou architektonickou realizací, ale stal se výrazem národní identity a touhy po kulturní samostatnosti českého národa.

Sbírka národa na dokončení divadla představovala jeden z nejpůsobivějších projevů národní solidarity v českých dějinách. Když byla stavba Národního divadla v plném proudu, ukázalo se, že finanční prostředky získané z předchozích sbírek nebudou dostačující k dokončení tohoto ambiciózního projektu. Proto byla vyhlášena další vlna národní sbírky, která měla zajistit nezbytné finanční zdroje pro dokončení stavby. Tato sbírka měla zcela specifický charakter – nebyla to jen záležitost bohatých mecenášů, ale zapojili se do ní lidé ze všech vrstev společnosti.

Sbírka národa na dokončení divadla probíhala s nebývalým nadšením a angažovaností. Přispívali chudí i bohatí, rolníci i továrníci, studenti i umělci. Každá koruna měla svůj význam a každý příspěvek byl vnímán jako osobní investice do budoucnosti národa. Lidé vnímali stavbu Národního divadla jako projekt, který přesahuje pouhou kulturní instituci – byl to symbol národní hrdosti a důkaz schopnosti Čechů vytvořit něco monumentálního a trvalého.

Organizace sbírky byla pečlivě promyšlená a koordinovaná. Po celých Čechách a Moravě byly zřízeny sběrné místa, kde mohli lidé přinášet své příspěvky. Sbírka probíhala prostřednictvím veřejných akcí, divadelních představení, koncertů a dalších kulturních událostí, jejichž výtěžek byl určen na dokončení stavby. Noviny pravidelně informovaly o stavu sbírky a zveřejňovaly seznamy přispěvatelů, což dále motivovalo další občany k účasti.

Významnou roli ve sbírce sehrály také české ženy, které organizovaly charitativní akce, prodejní výstavy ručních prací a další aktivity. Jejich úsilí bylo neocenitelné a ukázalo, že národní projekt Národního divadla skutečně spojoval celou společnost bez ohledu na pohlaví či společenské postavení. Děti přispívaly ze svých úspor, řemeslníci věnovali část svých výdělků a dokonce i chudí lidé se snažili přispět alespoň symbolickou částkou.

Tragédie přišla v roce 1881, krátce po dokončení stavby, když divadlo zachvátil ničivý požár. Tento nešťastný incident mohl znamenat konec celého projektu, ale stal se paradoxně ještě silnějším impulsem pro národní mobilizaci. Byla vyhlášena nová sbírka s heslem Národ sobě, která měla zajistit prostředky na obnovu divadla. Reakce byla okamžitá a masivní – během krátké doby se podařilo vybrat prostředky potřebné k rekonstrukci.

Obnova divadla probíhala s mimořádnou rychlostí a již v roce 1883 bylo Národní divadlo slavnostně znovu otevřeno. Tento úspěch byl důkazem nezdolnosti českého národa a síly kolektivního úsilí. Sbírka národa na dokončení divadla se stala legendou a příkladem toho, čeho může národ dosáhnout, když se spojí za společným cílem.

První otevření divadla 11. června 1881

Národní divadlo v Praze bylo slavnostně poprvé otevřeno 11. června 1881, což představovalo vyvrcholení dlouholeté snahy českého národa o vytvoření vlastní reprezentativní kulturní scény. Tento historický okamžik byl naplněn obrovským nadšením a národní hrdostí, neboť stavba divadla symbolizovala kulturní a národní obrození českého lidu v době, kdy byl součástí Rakousko-Uherské monarchie.

Samotná výstavba Národního divadla probíhala v letech 1868 až 1881, tedy po dobu třinácti let. Základní kámen byl položen 16. května 1868, což byl významný den nejen pro pražskou kulturní obec, ale pro celý český národ. Stavba byla financována především z dobrovolných sbírek po celých českých zemích, což dokládá mimořádný význam, který tento projekt měl pro tehdejší společnost. Lidé všech společenských vrstev přispívali na vybudování divadla, které mělo být chloubou národa.

Architektonický návrh vypracoval Josef Zítek, významný český architekt, který vytvořil impozantní budovu v novorenesančním stylu. Stavba se tyčila na nábřeží Vltavy a stala se dominantou pražské panoramatu. Interiér divadla byl vyzdoben díly předních českých umělců té doby, včetně malířů Mikoláše Alše, Vojtěcha Hynaise a Františka Ženíška, kteří vytvořili nádherné výzdoby symbolizujące české dějiny a kulturu.

První otevření divadla 11. června 1881 bylo spojeno s uvedením Smetanovy opery Libuše, kterou skladatel napsal speciálně pro tuto slavnostní příležitost. Představení Libuše bylo pečlivě vybráno jako symbol české státnosti a národní identity. Opera vypráví příběh bájné kněžny Libuše, zakladatelky Prahy, a její proroctví o budoucí slávě českého národa. Toto dílo dokonale vyjadřovalo naděje a aspirace tehdejší české společnosti.

Slavnostní večer byl přítomen rakouský korunní princ Rudolf spolu s mnoha významnými osobnostmi veřejného a kulturního života. Atmosféra byla nabitá emocemi a očekáváním. Diváci v plně obsazeném hledišti prožívali nezapomenutelné okamžiky, když se poprvé rozsvítila světla v novém chrámu českého umění. Akustika sálu byla vynikající a technické vybavení jeviště patřilo k nejmodernějšímu v tehdejší Evropě.

Bohužel, radost z otevření divadla netrvala dlouho. Pouhé dva měsíce po slavnostním otevření, 12. srpna 1881, vypukl v budově ničivý požár, který způsobil rozsáhlé škody. Oheň zničil především střechu a jevištní část divadla. Tato tragédie však nezlomila odhodlání českého národa. Okamžitě byla zahájena sbírka na obnovu divadla, která opět prokázala soudržnost a vlastenecké cítění obyvatel českých zemí. Znovuotevření Národního divadla se uskutečnilo 18. listopadu 1883, opět s představením Smetanovy Libuše.

Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881, avšak krátce poté, 12. srpna téhož roku, budovu postihlo zničující požár a definitivně bylo znovu otevřeno 18. listopadu 1883, čímž se stalo symbolem národního obrození a kulturní identity českého národa.

Vratislav Horáček

Tragický požár pouhé dva měsíce později

Národní divadlo v Praze bylo postaveno v letech 1868-1881, přičemž slavnostní otevření se konalo 11. června 1881. Tato monumentální stavba představovala vrchol úsilí celého českého národa, který po desetiletí sbíral prostředky na vybudování vlastní kulturní svatyně. Architektonické dílo Josefa Zítka a následně Josefa Schulze se stalo symbolem národního obrození a české kulturní identity v době, kdy národ hledal své místo v rámci Rakousko-Uherské monarchie.

Tragédie však přišla nečekaně rychle po slavnostním otevření budovy. Dne 12. srpna 1881, pouhé dva měsíce po slavnostním zahájení provozu, vypukl v budově Národního divadla ničivý požár. Tento osudný den se navždy zapsal do dějin české kultury jako jedna z nejtemnějších chvil národního úsilí. Oheň vznikl při pracích na dokončování posledních detailů interiéru, kdy dělníci používali otevřený plamen při instalaci plynového osvětlení.

Plameny se šířily s děsivou rychlostí celou budovou. Dřevěné konstrukce střechy ajevištní technologie se staly snadnou kořistí živlu, který během několika hodin zničil většinu interiéru divadla. Kupole nad hledištěm se zřítila, scéna byla kompletně zničena a mnohé umělecké prvky, které byly teprve nedávno instalovány, lehly popelem. Hasičské sbory se snažily požár dostat pod kontrolu, ale technické možnosti té doby byly omezené a vodní zdroje nedostatečné pro zvládnutí tak rozsáhlého požáru.

Zpráva o požáru se rozšířila Prahou jako lavina a tisíce lidí se shromáždily na nábřeží Vltavy, aby s hrůzou sledovaly, jak jejich národní svatyně plane. Mnoho přihlížejících plakalo, neboť si uvědomovalo, že požár ničí nejen budovu, ale i symbolicko představující desetiletí obětí a nadějí celého národa. Finanční prostředky, které byly s takovou námahou shromážděny po celých Čechách, Moravě i mezi krajanskými komunitami v zahraničí, jako by se rozplývaly v plamenech.

Bezprostředně po katastrofě se však projevila neobyčejná síla národního společenství. Místo rezignace a smutku se český národ rychle semknul k novému úsilí. Již následující den po požáru byla zahájena sbírka na obnovu divadla pod heslem Národ sobě. Peníze začaly proudit ze všech koutů země, od nejchudších vrstev až po bohaté mecenáše. Obnova budovy byla svěřena architektovi Josefu Schulzovi, který dokázal během neuvěřitelně krátké doby rekonstruovat divadlo tak, že již 18. listopadu 1883 mohlo být znovu otevřeno.

Okamžitá obnova díky národní solidaritě

Národní divadlo v Praze bylo postaveno v roce 1881, avšak jeho slavnostní otevření provázela tragická událost, která se stala symbolem neobyčejné soudržnosti českého národa. Pouhých jedenáct představení po oficiálním zahájení provozu, konkrétně 12. srpna 1881, zachvátil budovu ničivý požár, který způsobil rozsáhlé škody na střeše a v interiérech divadla. Tento neštěstí však nevyvolalo rezignaci, ale naopak rozpoutalo vlnu národního nadšení a solidarity, jakou česká společnost do té doby nezažila.

Zpráva o požáru se rozšířila po celých Čechách a Moravě s nebývalou rychlostí a reakce byla okamžitá. Ještě téhož dne začaly proudit finanční příspěvky ze všech koutů země, od nejchudších vrstev obyvatelstva až po zámožné mecenáše. Sbírka na obnovu Národního divadla se stala masovým hnutím, které překročilo všechny společenské hranice. Dělníci přispívali ze svých skromných výdělků, sedláci posílali peníze získané prodejem úrody, ženy darovaly své šperky a úspory. Dokonce i děti přinášely své drobné mince, aby pomohly zachránit budovu, která se stala symbolem národní identity a kulturní samostatnosti.

Organizace sbírky probíhala na bezprecedentní úrovni. Po celém území vznikaly sbírkové výbory, pořádaly se benefiční koncerty, divadelní představení a další kulturní akce, jejichž výtěžek byl určen na obnovu divadla. Česká společnost prokázala neobyčejnou schopnost mobilizace a organizace, která svědčila o síle národního cítění v druhé polovině devatenáctého století. Sbírka nebyla jen finančním projektem, ale stala se manifestací národní vůle a odhodlání dokončit dílo, které mělo ztělesňovat kulturní vyspělost českého národa.

Architekti Josef Zítek a Antonín Wiehl se okamžitě pustili do příprav obnovy. Díky masivní finanční podpoře mohly práce začít velmi rychle a probíhaly v rekordním tempu. Řemeslníci a umělci pracovali s mimořádným nasazením, protože si uvědomovali symbolický význam celého projektu. Obnova Národního divadla trvala necelé dva roky, což bylo vzhledem k rozsahu škod a technologickým možnostem tehdejší doby pozoruhodným výkonem.

Nové slavnostní otevření se konalo 18. listopadu 1883 a bylo doprovázeno ještě větší pompou než první inaugurace. Tato událost se stala triumfem národní soudržnosti a prokázala, že česká společnost dokáže překonat i ty nejtěžší překážky, pokud jde o věc společného zájmu. Rychlá obnova divadla zůstává dodnes příkladem toho, jak silná může být národní solidarita v kritických okamžicích dějin.

Slavnostní znovuotevření 18. listopadu 1883

Slavnostní znovuotevření Národního divadla 18. listopadu 1883 představovalo jeden z nejdůležitějších okamžiků v dějinách české kultury a národního sebevědomí. Po devastujícím požáru, který 12. srpna 1881 zničil téměř dokončenou budovu pouhých jedenáct dní po prvním otevření, se celý národ semknul, aby své divadlo znovu postavil. Tento den se stal symbolem nezlomné vůle českého národa dokončit dílo, které mělo být chloubou a centrem národního kulturního života.

Původní stavba Národního divadla byla zahájena 16. května 1868, kdy byl položen základní kámen za účasti tisíců nadšených příznivců. Stavba probíhala v letech 1868 až 1881 podle projektů architekta Josefa Zítka, který vytvořil impozantní novorenezanční budovu na břehu Vltavy. Celý projekt byl financován z národních sbírek, kdy lidé po celých českých zemích přispívali podle svých možností, od nejchudších až po nejbohatší. Tato skutečnost dala divadlu přezdívku zlatá kaplička národa a učinila z něj skutečně národní záležitost.

Po tragickém požáru v roce 1881, který zničil střechu a interiéry divadla, byla okamžitě vyhlášena nová sbírka. Reakce veřejnosti byla ohromující - během pouhých 47 dní se podařilo vybrat více než 1 milion zlatých, což svědčilo o mimořádném odhodlání dokončit tento národní projekt. Obnova byla svěřena Josefovi Schulzovi, Zítkovu žákovi, který musel dokončit práci svého učitele a zároveň opravit škody způsobené požárem.

Slavnostní znovuotevření se konalo přesně 18. listopadu 1883, tedy více než dva roky po ničivém požáru. Tento den byl pečlivě vybrán, protože připadal na svátek sv. Otmara, patrona českých zemí. Atmosféra v Praze byla naprosto výjimečná - ulice byly vyzdobeny prapory, lidé proudili z celých Čech, Moravy i Slezska, aby byli svědky tohoto historického okamžiku. Slavnostní představení zahájila opera Bedřicha Smetany Libuše, která byla speciálně pro tuto příležitost komponována a měla premiéru již při prvním, krátkém otevření divadla v roce 1881.

Program slavnostního večera byl koncipován jako velkolepá národní oslava. Představení Libuše, s jejími proroctvími o slávě českého národa, dokonale ladilo s významem okamžiku. Sál byl zaplněn až do posledního místa, přítomni byli představitelé české společnosti, umělci, mecenáši i prostí lidé, kteří přispěli do sbírek. Emoce byly natolik silné, že mnozí přítomní pláčí dojetím.

Budova, která byla slavnostně otevřena tohoto dne, představovala vrchol českého architektonického a uměleckého snažení druhé poloviny 19. století. Interiéry byly vyzdobeny díly předních českých výtvarníků - Mikoláše Alše, Františka Ženíška, Vojtěcha Hynaise a dalších. Slavná Národní divadelní opona od Vojtěcha Hynaise se stala ikonou českého umění.

Architekti Josef Zítek a Josef Schulz

Národní divadlo v Praze představuje jeden z nejvýznamnějších architektonických skvostů devatenáctého století, jehož vznik je neodmyslitelně spjat se jmény dvou výjimečných architektů – Josefa Zítka a Josefa Schulze. Tato monumentální stavba, která se stala symbolem českého národního obrození, prošla složitým vývojem a její realizace trvala několik desetiletí.

Stavba Národního divadla byla zahájena v roce 1868, kdy byl položen základní kámen tohoto ambiciózního projektu. Za autora původního architektonického návrhu je považován Josef Zítek, který vyhrál architektonickou soutěž vypsanou na tuto prestižní budovu. Zítek, absolvent vídeňské akademie, navrhl budovu v duchu novorenesance, která byla v té době velmi populárním architektonickým stylem. Jeho koncepce vycházela z italských vzorů, přičemž dokázal mistrovně skloubit reprezentativní charakter stavby s funkčními požadavky moderního divadelního provozu.

Výstavba probíhala za masivní podpory české veřejnosti, která přispívala do národní sbírky. Celý národ se podílel na financování tohoto projektu, což z Národního divadla učinilo skutečně lidovou stavbu. První etapa výstavby byla dokončena v roce 1881, kdy došlo k slavnostnímu otevření divadla. Bohužel, tato radost netrvala dlouho, protože již o dva měsíce později, v srpnu 1881, budovu zachvátil ničivý požár, který zničil značnou část interiérů a především střechu.

Po této tragédii se do popředí dostal druhý architekt, Josef Schulz, který byl Zítkovým žákem a asistentem. Schulz převzal vedení obnovy a dokončení stavby po požáru. Zatímco Zítek byl zklamán katastrofou a jeho role byla omezena, Schulz dokázal nejen obnovit poškozené části, ale také přidal vlastní architektonické prvky. Jeho zásluhou byla budova znovu otevřena již v roce 1883, přičemž toto datum je považováno za oficiální dokončení Národního divadla.

Schulz při obnově respektoval Zítkovu původní koncepci, ale zároveň provedl určité úpravy, zejména v konstrukci střechy a v některých detailech interiéru. Jeho práce byla mimořádně rychlá a efektivní, což svědčilo o jeho organizačních schopnostech a technickém mistrovství. Spolupráce obou architektů, byť v různých fázích projektu, vytvořila harmonický celek, který dodnes obdivujeme.

Architektonické řešení budovy kombinuje monumentalitu s elegancí. Fasáda je bohatě zdobena sochařskou výzdobou, kterou vytvořili přední čeští umělci té doby. Interiéry divadla jsou stejně působivé jako vnější vzhled, s bohatou malbou, štukovou výzdobou a luxusními materiály. Zítkův a Schulzův přístup k architektuře odrážel dobové ideály krásy a národní hrdosti.

Národní divadlo tak stojí jako památník nejen českého divadelního umění, ale také jako důkaz architektonického génia dvou výjimečných tvůrců, kteří dokázali vytvořit stavbu přesahující svou dobu a stále inspirující další generace architektů i milovníků kultury.

Zlatá střecha jako symbol národní hrdosti

Zlatá střecha představuje jeden z nejvýznamnějších architektonických symbolů, který v sobě nese hluboký význam národní identity a kulturního dědictví. Tento fenomén můžeme pozorovat v kontextu mnoha historických budov, kde právě zlaté prvky sloužily jako vyjádření prestiže, bohatství a národního sebevědomí. V českých zemích nachází tento symbol své uplatnění zejména v souvislosti s významnými kulturními institucemi, mezi něž bezpochyby patří i Národní divadlo v Praze.

Když hovoříme o tom, kdy bylo postaveno Národní divadlo, je nutné si uvědomit komplexnost celého procesu výstavby této ikonické budovy. Základní kámen byl položen v roce 1868, což představovalo významný mezník v úsilí českého národa o vlastní reprezentativní kulturní stánek. Samotná výstavba probíhala v letech 1868 až 1881, přičemž slavnostní otevření se konalo 11. června 1881. Tento datum nebo rok, kdy bylo postaveno Národní divadlo, se však stal paradoxně také datem tragédie, neboť pouhých jedenáct představení po otevření budovu zachvátil ničivý požár.

Oheň zničil značnou část interiéru včetně střechy, což bylo pro český národ obrovským šokem. Nicméně právě tato katastrofa ukázala sílu národního cítění a odhodlání dokončit dílo, které mělo symbolizovat kulturní vyspělost českého národa. Během pouhých dvou let byla budova obnovena a znovu slavnostně otevřena 18. listopadu 1883. Právě toto datum můžeme považovat za definitivní dokončení stavby v podobě, jak ji známe dodnes.

Zlatá střecha Národního divadla se stala nejen architektonickým prvkem, ale především symbolem národní hrdosti a sebeurčení. Zlatý nápis Národ sobě nad hlavním vchodem spolu se zlatými detaily na fasádě a především zlatá kupole nad hlavní budovou představují viditelné manifestace národního úsilí. Zlato jako materiál bylo vybráno záměrně, protože v symbolice reprezentuje nejvyšší hodnoty, trvalost a vznešenost.

Celá stavba Národního divadla byla financována z dobrovolných sbírek českého lidu, což ještě více podtrhuje její význam jako symbolu národní jednoty. Každá vrstva společnosti přispívala podle svých možností, od nejchudších vrstev až po bohaté mecenáše. Tento fakt činí ze zlaté střechy nejen architektonický prvek, ale také hmotné ztělesnění kolektivního úsilí celého národa.

V kontextu devatenáctého století, kdy české země byly součástí Rakouska-Uherska, představovala výstavba tak monumentální budovy s národními symboly významný politický akt. Zlatá střecha se tak stala viditelným znamením kulturní autonomie a aspirací českého národa na sebeurčení. Architekti Josef Zítek a později Josef Schulz vytvořili dílo, které nejen funkčně sloužilo jako divadelní budova, ale především jako národní svatyně kultury.

Nápis Národ sobě nad hlavním vchodem

Zlatý nápis Národ sobě nad hlavním vchodem Národního divadla představuje jeden z nejsymboličtějších prvků této monumentální stavby, která se stala nejen architektonickým skvostem, ale především národním symbolem českého kulturního a národního obrození. Tento nápis v sobě nese hluboký význam a odráží atmosféru doby, kdy bylo divadlo budováno.

Národní divadlo bylo postaveno v letech 1868 až 1881, přičemž jeho vznik byl výsledkem dlouholeté snahy českého národa o vytvoření vlastního reprezentativního kulturního stánku. Základní kámen byl položen 16. května 1868, což byl symbolický okamžik, který znamenal začátek realizace dlouho očekávaného projektu. Stavba probíhala za velkého nadšení a podpory celého národa, který přispíval do sbírek nejen finančními prostředky, ale i dary v podobě šperků, uměleckých děl a dalších cenností.

Nápis Národ sobě byl umístěn nad hlavním vchodem jako trvalé připomínka toho, že divadlo nevzniklo z vůle jednotlivce nebo úzké skupiny, ale že je skutečným darem celého českého národa sám sobě. Tento latinský výraz, který by bylo možné přeložit také jako Národ sám sobě, vyjadřuje myšlenku, že budova patří všem Čechům bez rozdílu společenského postavení. V době národního obrození měl tento nápis mimořádný význam, protože symbolizoval jednotu a odhodlání českého národa prosazovat svou kulturu a jazyk v době, kdy byl pod nadvládou Rakouska-Uherska.

Samotná realizace nápisu byla svěřena předním umělcům té doby. Zlaté písmeno zdobící průčelí budovy bylo provedeno s nejvyšší pečlivostí a mělo reprezentovat důstojnost a význam celé stavby. Zlatá barva nápisu nebyla zvolena náhodou – měla symbolizovat vzácnost a hodnotu, kterou divadlo pro český národ představuje. Umístění nápisu nad hlavním vchodem zajišťuje, že každý návštěvník, který vstupuje do budovy, si uvědomí historický a národní význam tohoto místa.

Datum dokončení stavby, rok 1881, se však stal zároveň rokem tragédie. Krátce po slavnostním otevření 11. června 1881 divadlo vyhořelo následkem požáru, který vypukl 12. srpna téhož roku. Tato katastrofa však český národ nesložila. Naopak, okamžitě byla zahájena sbírka na obnovu divadla, která opět prokázala mimořádnou soudržnost a odhodlání českého lidu. Nápis Národ sobě tak získal ještě hlubší význam – stal se symbolem nejen původního daru, ale i schopnosti národa postavit se k nepřízni osudu a obnovit to, co bylo zničeno.

Obnovené Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1883, přičemž zlatý nápis nad vchodem zůstal zachován jako trvalé svědectví národní hrdosti a kulturního vědomí. Dodnes tento nápis připomína návštěvníkům i kolemjdoucím historii vzniku divadla a obětavost generací, které se podílely na jeho vybudování a zachování pro budoucí pokolení.